Srpen 2007

Pár další fotek

7. srpna 2007 v 9:13 | Engel |  Olga Šípková
Tady máte fotografii i s psaním...
Tady je sice starý dopis, ale přesto krásný...
A tady ještě jeden článeček...

Olga Šípková - průkopnice českého aerobiku

Když se u nás řekne aerobik, skoro každému se vybaví Olga Šípková. Před pár dny uplynulo od jejího titulu mistryně světa už deset let. Právě ten u nás nastartoval velký boom a ČR se stala světovou velmocí sportovního aerobiku. Olga Šípková Olze Šípkové nedělalo nejmenší problém vrátit se ve vzpomínkách o deset let zpátky. "Je pravda, že jsem na to intenzivně myslela. Vzpomínky jsou nádherné. Nejen proto, že člověk získal zlato na top soutěži, jakou je MS, ale i proto, že se šampionát konal v nádherné Austrálii. Přišli nám fandit krajani, kterých je tam hodně, přijal nás český konzul, vše probíhalo v úžasné atmosféře. Vzpomínek mám spoustu a strašně ráda vzpomínám nejenom na to, jak mi ten těžký kov visel na krku." Zisk světového titulu jí tehdy pořádně zaskočil. "Bylo to překvapení. Hned v 1. kole jsem mezi 30-ti závodnicemi byla nejlepší. To pro mě - tehdy pátou ženu světa, bylo absolutním překvapením. Potom jsem první pozici dokázala obhájit jak v semifinále, tak i ve finále. Když hráli hymnu a já stála na nejvyšším stupni, udělala jsem akorát hluboký výdech - podařilo se, celý týden jsem udržela první pozici." Pokud předpokládáte, ža tato zlatá medaile je tou nejcennější v její bohaté sbírce, budete hodně překvapeni. Nutno ovšem dodat, že medaili, kterou věčně usměvavá Olga preferuje nejvíc, by správně tipnul asi málokdo. Olga Šípková "Cenná je velmi, protože to je top, co člověk může ve sportu dokázat. Nejváženější medailí je však pro mě zlato z roku 1993, kde jsem na premiérovém MR vyhrála jako naprosto neznámá závodnice bez jakýchkoliv ambicí. Tím se odstartovala moje kariéra i nový pracovní život." Olga Šípková skončila s aktivní kariérou na absolutním vrcholu. Svého kroku však nikdy nelitovala. Určitě i proto, že nastoupila úspěšnou trenérskou dráhu a prosadila se také v oblasti komerčního aerobiku. "V roce 1997 jsem vyhrála všechny závody - SP, MR, ME i MS. Byla jsem v úžasné kondici, dostávala jsem skvělé finanční nabídky na další závody atd. Na druhé straně už jsem trénovala, cvičila s lidmi komerční aerobik a natáčela videokazety. To mě lákalo daleko více a tím, že už jsem byla unavená, měla malé dítě, živila se sportem, tak jsem si řekla, že přišel pravý čas úročit tu zlatou medaili. Jsem strašně ráda, že jsem to udělala, protože jsem měla na co navázat a dál rozvíjet svou práci." Aerobik už bude navždy spjatý s jejím životem. I když ho má naše nejznámější cvičitelka občas plné zuby, stále jí více dává, než bere. "Mám ho samozřejmě strašně ráda. Uplynulo už deset let a já se mu věnuji snad ještě intenzivněji, než v tehdejší době. Samozřejmě jsem normální člověk, takže jsou dny, kdy bych nejraději zůstala doma a nehnula ani nohou, protože to je fyzicky náročné. Stále však přetrvává pocit, že mě to baví. Když mám po hodině a jsem správně nadopovaná endorfíny, tak to je ten nejlepší pocit, který můžu pravovně zažít."

Něco málo o Olince

7. srpna 2007 v 9:06 | Engel |  Olga Šípková
Víte, že ...
Olga Šípková má ráda růžovou barvu, už asi proto, že se jmenuje Šípková.
Doma žádného mazlíčka nemá, ale mazlíčci jsou její děti.
Poslední dobou má ráda koně a začala na nich jezdit.

Fotka Adélky

7. srpna 2007 v 8:51 | Engel |  Olga Šípková
Tady máte fotku Adélky, jak vyrostla! (7.srpna 2007)

Můj vzor

6. srpna 2007 v 15:15 | Engel |  Olga Šípková
Olga Šípková je odmalička mým vzorem. Je krásná, sympatická, stále se usmívá, prostě je úžasná!!

Olga Šípková

6. srpna 2007 v 15:12 | Engel |  Olga Šípková

Olga Šípková

Olga Šípková se narodila 12.dubna 1969 v Praze.Vystudovala FTVS UK,obr učitelka tělesné vychovy a biologie.Osmnáct let dělala moderní gymnastiku,ale žádný větší úspěch nepřicházel. Ve dvaceti se vdala za Ivana Šípka,za nedlouho se jí narodil syn Michal.V roce 1992 náhodou v televizy zahlédla první kroky sportovního aerobiku ,,Láska na první pohled"!V té době už pracovala ve fitness centru.Každou volnou chvíli kdy měla čas tak trénovala.Koupila si dres,bílou mašli do vlasů a vyrazila na první mistroství.Právě její první mistroství vyhrala na plné čáře.Pak to šlo jak po másle,ozvaly se televize,časopisy,setkání se známými lidmi..tak ji její manžel trénovat.Jako třešnička na dortu přišlo světové prvenství v Sydney roku 1997.Začala natáčet různé videokazety.16.4.2004 se jí narodila dcera Adéla. Je dvojnásobná mistryně Evropy a mistryně světa ve sportovním aerobiku,vicemistryně světa ve fitness týmech kategorie step,trojnásobná vítězka ankety Instruktor roku,trenérka juniorských a seniorských mistrů Evropy,majitelka a zakladelka Fitness clubu Olgy Šípkové. Specializace:aerorik,step aerobik,posilovací formy aerobiku

Narození Adélky

6. srpna 2007 v 14:53 | Engel |  Olga Šípková
Bývalá mistryně světa v aerobiku Olga Šípková se v neděli stala podruhé matkou. Přivedla na svět dcerku, kterou pojmenovala Adéla. Holčička se narodila ráno ve tři hodiny a dvacet pět minut.
16.11. 2004 14:54
PRAHA - Adélka při narození vážila 3,6 kilogramu a měřila jednapadesát centimetrů. Matce i novorozenci se daří dobře a mají se k světu, uvádějí oficiální internetové stránky Olgy Šípkové.
Dcerka tak přibyla do rodiny k synovi Michalovi, kterému je již patnáct let.
Nejúspěšnější česká reprezentantka ve sportovním aerobiku, která vedle světového titulu z roku 1997 získala dvě zlata i na mistrovství Evropy, se po ukončení profesionální kariéry prosadila jako instruktorka a trenérka.
Natočila velice úspěšné videokazety s cvičením pro ženy, otevřela vlastní fitness club, který mimo jiné pořádá také kurzy dětského aerobiku. Dětem se věnují cvičitelé z týmu Šípkové.
Na České televizi se Šípková věnuje moderování pořadu Sama doma.


Lupínky chutnají i mé roční dceři

4. srpna 2007 v 12:29 | Engel |  Olga Šípková
Dcera Olgy Šípkové, Adélka ráda chroupá maminčiny lupínky.
Olga Šípková sportuje od dětství, stala se mistryní světa v aerobiku a jako cvičitelka se mu aktivně věnuje dodnes. "Vydatná snídaně je pro mě důležitá, musím vydržet až do večera. Jsem totiž celý den v pohybu, a když zrovna necvičím, poletuju kolem miminka a domácnosti," říká matka dvou dětí.
* Co nejčastěji snídáte?
Ráda snídám nasladko: buď jakýkoli celozrnný chleba s medem nebo džemem, nebo obyčejné kornflejky bez příchuti. Ty si dělám nejraději s bílým jogurtem, který ještě rozředím mlékem a přidám med. Bílému pečivu jsem na chuť nepřišla, ono mě totiž nezasytí. Piju bylinkové čaje a také si dám kávičku s velkou dávkou mléka. To je moje ideální snídaně.
Můj muž snídá všechno, co mu připravím, cereálie ale nejí, nejradši má tvarohové šátečky a hodně kafe s mlékem.
* A co vaše děti?
Úžasné je, že se po lupínkách natahuje i má roční dcera Adélka, kterou ještě kojím. Viděla mě je jíst, a tak chtěla také ochutnat. Dává si je nasucho a učí se tak chroupat. A já jsem ráda, protože aspoň nesahá po sušenkách.
Syn má také rád sladkou snídani, nejradši buchty, kornflejky jen ochucené čokoládou. Dříve miloval ty, ze kterých si mohl vybalit nějakou hračku, samolepku nebo vystřihnout třeba pexeso. Dnes už je velký a má úplně jiné zájmy. Obrázky a soutěže počkají na dceru.
* Ve všední dny všichni hodně pracujete, ale co o víkendu, užíváte si jinou, bohatší snídani?
Určitě. Během týdne snídám zdravě, abych byla životaschopná, a o víkendu hřeším tím, že si klidně dám nějakou buchtu nebo vánočku. Myslím, že si to zasloužím. Hýbu se hodně, váhu nijak moc řešit nemusím a jinak jsem v jídle rozumná. Manžel se zase těší na svoji nedělní anglickou snídani: pravidelně mu dělám "hemenex". Syn začal poslední dobou o víkendech snídat plný polévkový talíř suchých lupínků, zalije si je mlékem a posype hodně kakaem.
* Dáváte si cereálie také jindy než k snídani?
Převážně je jím ráno, ale přes den si tu a tam také zobnu. Třeba když se nestíhám najíst, vezmu si hrst těch pražených a jdu pracovat dál. Jím je jen tak nasucho místo oříšků, je to určitě zdravější. Doma jich máme plnou spíž, také čokoládové, s medem, kokosem a se sušeným ovocem, malinami, jahodami a višněmi. Když se namočí do mléka nebo do jogurtu, nabobtnají a jsou výborné.
* Pamatujete si, co jste snídávala jako malá holka?
Jako dítě školou povinné jsem snídala děsně nerada a v pubertě jsem zase snědla úplně všechno. Tenkrát to byly housky se salámem nebo s medem, výběr jogurtů žádný zvláštní nebyl a o zdravé výživě se vůbec nemluvilo.
Z doby, kdy jsem cvičila moderní gymnastiku, jsem měla spoustu špatných návyků, jedním z nich bylo třeba nejíst vůbec. Správně jíst mě naučil až manžel a je to především jeho zásluha, že jsem se začala o výživu více starat. Také se tím dodneška pyšní. Já jsem zase naučila jíst racionálně jeho. Z domova byl totiž zvyklý na typickou slovenskou kuchyni. Zvládli jsme to naprosto bez problémů.

Líbila jsem se klukům, ale trenérkám ne

4. srpna 2007 v 12:25 | Engel |  Olga Šípková
Olga Šípková působí jako reklama na optimismus.
Olga Šípková: Líbila jsem se klukům, ale trenérkám ne
Reklama na optimismus. Tak působí Olga Šípková. Bývalá mistryně světa ve sportovním aerobiku, která bude předcvičovat aerobik a točit videokazety zřejmě až do důchodu. Nechce se věřit, že tahle štíhlá, usměvavá, energická dáma byla před dvaceti lety zakomplexovanou boubelkou. Pomohl jí aerobik. Proč se kariéry vrcholové závodnice vzdala? A kdy se s mužem nejvíc hádali?
Aerobik ženy nejčastěji začnou cvičit, když potřebují zhubnout. Byl to i váš případ?
Byl. Od jedenácti let jsem řešila pubertální problémy s postavou. I proto, že jsem byla malá, spíš atletický typ a na to jsem dělala špatný sport: moderní gymnastiku. Byly jsme naprosto demagogicky honěné "Nejezte!", "Musíte být hubené, jinak nemáte šanci!" V tom jsem vyrůstala do sedmnácti let, takže si určitě dokážete udělat představu, jaké jsem asi měla sebevědomí.
Na bodu mrazu?
Možná i trochu níž. Usínala jsem i vstávala s myšlenkou, že chci být štíhlá. A to jsem nikdy nebyla vyloženě tlustá! Byla jsem boubelka, co se líbí klukům, ale ne trenérkám.
Kdy vám váha, kromě těhotenství, ukázala nejvíc? To se nezapomíná. V pubertě jsem měla 56, někdy i 57 kilo. Na výšku 159 centimetrů. Když jsem začala ve třiadvaceti dělat aerobik, byla jsem už po dítěti a zhubla jsem, přesto jsem měla pořád v hlavě "váhovou kontrolku". Klasický mindrák ženské, která v pubertě prožila teror. Je mi jasné, že to mám v sobě na doživotí, i když teď mám 50 kilo.
Takže jste poslouchala trenérčiny rady a trápila se dietami?
Bylo to v sedmdesátých a osmdesátých letech. V minulém režimu nebyla osvěta, že by se měly jíst saláty, těstoviny nebo ryby. Natož přísun speciálního jídla a doplňků pro sportovce. Dnes je běžné, že trenéři nechávají pro své svěřence sestavit jídelníčky. Tehdy vůbec ne. Trenérka řekla: "Nežer!" a byla se mnou v otázce jídelníčku vyřízená. Do toho nás ještě nutila nepít, ať se nám neroztáhne žaludek. Hrůza! Držely jsme "zaručené" vajíčkové, šlehačkové nebo úplňkové diety. Prostě ptákoviny, kterými si tenkrát procházely snad všechny pubertální holky, nejen sportovkyně. Taky si pamatuju, že jsme se ségrou běhaly obalené igelitovými pytlíky, abychom se pořádně zpotily. Navíc jsem z normální rodiny, kde se klasicky vařily omáčky a vepřo knedlo zelo. Maminka nás tři děti měla dost blízko po sobě, takže se nezdržovala žádnými ciráty. Postavila před nás talíře a "Jez! Nejíš? Odchod od stolu!"
Máte dodnes oblíbené jídlo, kterému neodoláte?
Štíhlá jsem už čtrnáct let a vím, jak si váhu udržet. V týdnu se stravuju, jak potřebuju - nechci dál hubnout, ale potřebuju mít energii a sílu, abych mohla cvičit a starat se o rodinu. A o víkendech mi nedělá problém uvařit svíčkovou nebo vepřovou pečeni. Hlavní je pořádně pít, což jsem dřív nevěděla.
S aerobikem jste začala ve třiadvaceti a rovnou na vrcholové úrovni. Šlo by to i dnes?
Možná ano, pokud je na co navázat. Pokud je aerobik prvním sportem, je ideální začít v šesti letech. Já jsem měla za sebou osmnáct let gymnastiky a manžel, který mě trénoval, byl sportovní gymnasta. Byla to tehdy u nás nová disciplína a já jsem jako vystudovaná pedagožka chtěla zkusit nové obzory. Zajímali jsme se, jak to vypadá ve světě, a všechno dohromady mi nahrálo. I to, že mi tenhle sport vyloženě sedl. Že jsem malá a rychlá. Měla jsem už dvouletého syna a začala jsem ze dvou důvodů: chtěla jsem být štíhlá a sportovní aerobik se mi líbil. Když jsem začala několik hodin denně cvičit, šla jsem s váhou hodně dolů. Do toho ještě konečně přišla osvěta výživy, obrovská nabídka zeleniny během celého roku, kuřecí maso, které dřív bylo svátkem... Takže se ze mě stala "šlank" ženská. Byla jsem nadšená.
Jak vrcholový sportovec pozná přesný okamžik, kdy skončit?
Nežila jsem jako typický vrcholový sportovec. Vydělávala jsem si, a ještě k tomu sportem; už tehdy jsem vedla komerční hodiny. Navíc jsem měla rodinu, kterou jsem nechtěla odsunout na vedlejší kolej. Maminka mi pomáhala, když jsem jezdila na závody, třeba do zámoří, ale jinak jsem se snažila co nejvíc zvládnout sama. Byla jsem děsně unavená. Trénovala jsem, dělala komerční aerobik, psala jsem články, točila videokazety. V tom jsem viděla budoucnost. Ne v tom, že už budu jenom obhajovat to, co už jsem dokázala. Nechtěla jsem být zmítána novináři, kdybych byla "jenom" druhá.
Poslední sezonu jste vyhrála, co se dalo. Co na rozhodnutí odejít bylo nejtěžší?
Ten rok jsem byla ve skvělé kondici. Mohla jsem tedy sklízet to, co jsem za pět let nasbírala. A pak bylo těžké odmítat nabídky, které se hrnuly od všech možných značek. Kdybych pokračovala, byla bych za vodou.
Nelitujete, že jste si kariéru neprodloužila o sezonu, o dvě?
Vůbec ne. Nejsem ochuzená, protože nejsem člověk, který by stál a jenom dirigoval. Pohyb na hudbu mě baví, natož před lidmi, rozdávat úsměvy... Můžu říct, že mám koníčka, za kterého ještě dostávám zaplaceno. Navíc jsem do loňska devět let trénovala závodníky od maličkých po velké. Tím jsem si pobyt v prostředí závodů podstatně prodloužila. Nic mi nescházelo.
Byla jste úspěšná trenérka, někteří vaši svěřenci to dotáhli až na mistry světa. Proč jste i s trénováním přestala?
Bylo to další velké rozhodnutí, ale nedalo se nic dělat. Viděla jsem, že už to všechno nezvládám tak, jak bych chtěla. Když se Adélka narodila, mohla jsem ji mít ve fitku celé dny. S batoletem už to nejde, pracovní program jsem musela podstatně zredukovat. Ale stýskalo se mi, to ano.
Co vám trénování dětí dalo?
Profesně všechno, co k tréninku patří. Pak naučit se vyjít s teenagery, to bylo daleko těžší než cokoli jiného. Častokrát jsem řešila víc jejich osobních problémů a výkyvů nálad, než že neumějí vyskočit. A velmi náročná byla komunikace s jejich rodiči. Nálada byla občas i na bodu mrazu, protože rodiče mívají jiné představy než jejich děti schopnosti. Celkově ale bylo celých těch devět let strašně pozitivních, i když to byla dřina. Měla jsem velkou výhodu, že jsem je začínala trénovat jako mistryně světa. Vzhlížely ke mně a byly úžasně poctivé, protože chtěly být jako já. Kdybych se jednou rozhodla k práci trenérky vrátit, až Adélka povyroste, takový start mít už nikdy nebudu.
Dcera se vám narodila, když synovi bylo čtrnáct. Přišla jste tak o jisté pohodlí...
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych chtěla pohodlí. Vyrostla jsem se dvěma sourozenci a mateřské pudy fungovaly natolik, že mě moje přání mít aspoň dvě děti nikdy neopustilo. Michal se narodil, když jsem byla hodně mladá. Jakmile jsem začala s aerobikem, druhé dítě jsem si dovolit nemohla. Žila jsem kariérou vrcholového sportovce a pak jejím úročením. Přišlo by mi škoda nevyužít možností vydělat peníze. A potom mi začali před očima umírat rodiče. To trvalo šest let. Bylo to kruté, hlavně proto, že to nebylo náhle. Nejdřív maminka, pak tatínek. Rok potom jsem se ještě oklepávala, než jsem si řekla, že jdu do nového života.
Dokážete se ubránit tomu, abyste na Michala nepřehazovala rodičovské povinnosti?
Michalovi bude sedmnáct. A já si moc dobře uvědomuju, že kdybych to přeháněla, Adélka by fungovala jako antikoncepce, dlouho by nechtěl mít děti. Když sám vidí, že malá mi už skoro leze na hlavě a já potřebuju uvařit, sám od sebe si s ní jde hrát. Ona je blažená, protože ho miluje. On ji taky, ale má s ní trpělivost jen chvíli. Jednou za čas ho požádáme o hlídání, když je obrovská krize. Nechtěli jsme totiž chůvu a nemáme babičky. S Míšou mi hodně pomáhala maminka. Ta se Adélky nedožila a Ivanovi rodiče bydlí na Slovensku.
S manželem jste studentská láska, navíc byl vaším trenérem a teď spolu podnikáte. Měli jste nějaké krize?
Byli jsme spolu tři čtvrtě roku a už jsme čekali Míšu. A jsme spolu sedmnáct let. Hádali jsme se ke konci mého závodění. To už byly vztahy napnuté, protože toho na nás bylo moc. Teď spolu sice pracujeme, ale moc se nevidíme. Zvlášť v poslední době, kdy máme malé dítě a hlídání nejčastěji řešíme tak, že se střídáme. Po tolika letech nás tmelí hlavně přátelství a tolerance.
Podnikání máte zajímavě rozdělené: na střeše visí ohromný nápis Fitness Olgy Šípkové, na dveřích je jako provozovatel uvedený manžel.
Naše původní fitko v Holešovicích máme sami, další dvě jsou ve společenství několika lidí. Já jsem tváří společnosti. Vybudovala jsem jméno a pracuju na něm. Manžel je provozovatel. Má na starosti veškeré provozní záležitosti a pracuje na softwaru.
Nevadí vám, že vy jste "jenom" obličej?
S tím jsem do podnikání šla. Díky tomu jsme měli jednodušší rozjezd. A pomáhá nám to i dneska, protože mám za sebou čitelnou historii. Snad jsem lidi nezklamala. Nejsem jen obličej, který by se ukazoval ve společnosti. Pořád jsem dělník, který každodenně cvičí. Dělám i jiné věci, ale tohle je pro mě důležitý základ. Nedělám si iluze, že bych byla obrovská celebrita, ale i tak jsme se museli celá rodina přizpůsobit. Když jsme si konečně postavili dům, tak na venkově, prakticky na samotě. Tam ventiluju to, že tady se věnuju lidem. Odcvičím, popovídám si s klienty, kolegy a novináři a pak už nevyhledávám společnost.
Nežárlí naopak manžel, že všechno jste vybudovali spolu a pozornost je soustředěná jenom na vás?
Tak to vždycky chtěl. Nikdy ho nikdo nedostal na fotky, nechce nic natáčet a je rád, že je úplně anonymní.
Nemyslí si občas o vás lidi, že jste jen hopsanda s velkýma očima a pusou od ucha k uchu?
Takových lidí jsem naštěstí potkala málo. Asi proto, že se pohybuju hlavně mezi lidmi, kteří hopsání mají rádi. Spíš bojuju s vlastní naivitou. Jsem optimista, hodně se usmívám a očekávám, že když se lidi usmívají na mě, nemůžou to se mnou myslet jinak než upřímně. Věřím jim. A občas se spálím.
Nepřipadá vám občas nepřirozené pořád se usmívat?
Už se ke mně oklikou dostaly i názory, že se přece nemůžu pořád usmívat, že přece musím mít natrénované neupřímné grimasy. To moc neřeším. Pak jsou opravdu situace, že nemáte chuť se smát, případně ani vůbec vylézt před lidi. Když mi ale řekli, že mi do tří měsíců zemře táta, bylo pro mě cvičení záchranou. Je to věc psychiky i chemie. Cvičím dennodenně čtrnáct let, a i když se mi do tělocvičny nechtělo, nikdy jsem z ní nevycházela smutná. Na mě chodí lidi, kteří mají rádi, že se usmívám. Nepůjde na mě morous, toho bych rozčilovala.
To se opravdu nikdy do cvičení nemusíte nutit?
Samozřejmě musím. Když jsem unavená nebo když mám starosti. Pak si stoupnu před lidi a připadám si, jako bych se znovu narodila. Zažila jsem deprese s nespavostí a nechutenstvím... Dostala jsem se z toho sportem, hodně jsem třeba jezdila na kole. Pohybem se člověku děsně uleví.
Jak vy, tak manžel sportujete. Chytlo to i syna?
Sportuje. Věnoval se gymnastice, karate, tenisu, basketbalu, teď bowlingu a hraje florbal. Plus to, co dělá s námi: výborně lyžuje, jezdí na kole, chodí do posilovny. Nemá problém s ničím, co zkusí. Charakterizovala bych ho jako "klidného technika". Po manželovi má hezké pohyby, je z něj pohledný velký kluk, měří 185 centimetrů. Myslím, že do světa je dobře vybavený! Akorát teď v pubertě je trochu líný.
Nemrzelo vás, že nějaký sport nedotáhl na vrcholovou úroveň?
Byla jsem nešťastná, že u ničeho nevydrží, že si nevypěstuje vůli. Chtěla jsem, aby něco dělal pořádně a neustále, ale u ničeho nezůstal déle než čtyři roky. Když ale s nějakým sportem končil, vždycky jsme se domluvili, že si vezme jiný sport. Nechtěl nic dělat závodně.
Říkala jste, že chůvu jste si pořídit nechtěla. Co pomocnici na úklid nebo na žehlení?
Taky nemám. Když jsem kdysi moderovala Sama doma a cvičila opravdu hodně, pár měsíců mi pomáhala uklízečka z fitka. Bylo to příjemné. Pak už nemohla, protože to byla starší paní, a já už jsem jinou nehledala. Jsem vychovaná jako ze staré školy. Nám se ségrou dělá dobře, když všechno zvládneme samy. Někdy jsem hodně unavená, ale moje rodina nebazíruje na naklizeném bytě. Radši jdeme na kolo.
Věnujete se někdy jenom sama sobě?
Teď je to těžké. Dva roky jsem nebyla na kosmetice, na pedikúře, manikúře - to, co jsem dřív dodržovala, abych byla upravená. No nejsem, no. Jsem pořád s Áďou. Za tři čtvrtě roku půjde do školky. Blázinec pomine a já budu mít víc volna. Teď je to tak, že kromě cvičení, které nikam neodsunu, pracuju po večerech a o víkendech.
A myslíte někdy na rady psychologů, že manželství se musí pořád hýčkat?
To, že na sebe s manželem nemáme čas, mi vadí nejvíc. Když nejsme v práci, věnujeme se dětem. Zatím jsme neřekli "Děti, pohlídejte se, my jdeme do divadla". Tři fitka jsou opravdu moc. Manžel si ráno v sedm zapne mobil a do večera do jedenácti dvanácti pracuje. Už několik měsíců. Víme, že to musíme přečkat.
Budete cvičit i v sedmdesáti?
Proč ne? Doufám, že nebudu bláznivá a nesoudná sedmdesátiletá diblice, ale když se cvičení uzpůsobí věku, proč ne? Když jsem dokázala skončit s kariérou závodnice i trenérky, dokážu i zestárnout.